Posloucháte první díl série Raná historie svobody slova.
První koncept svobodného projevu se objevil během 5. století před naším letopočtem v antických Athénách. Právo na svobodné vyjádření před shromážděním občanů ekklésiá bylo klíčovým prvkem řecké demokracie. Měli jej všichni muži Athén a tomuto právu říkali isegoria.
Doplňujícím konceptem byla parrhesia. V doslovném překladu znamená parrhesia „říkat vše”. V praktickém životě označovala odvahu mluvit o všech záležitostech bez omezení a beze strachu z odplaty.
Termín parrhesia, tedy koncept „říkat vše”, se poprvé objevil v díle tehdejšího historika Hérodota.
Ten žil v době, kdy řecká armáda porazila Peršany ve slavné bitvě u Marathonu.
Hérodotos píše, že řecké zvyky byly v příkrém rozporu s perskou autokracií, kde proslovy musel schvalovat panovník. Další historik té doby vyzdvihoval koncepty isegoria a parrhesia jako charakteristický rys athénské demokracie, který ji odlišoval od méně otevřeného systému vlády ve Spartě.
Nejvlivnější a nejznámější politik zlatého athénského období Periklés oslavoval řeckou otevřenost novým myšlenkám v jednom ze svých slavných proslovů: „Otevíráme naše město světu a nikdy neupíráme cizincům pozorovat a učit se.“
I v tehdejší době ale zjevně platilo „odsud posud”. Jeden z velkých řeckých filozofů Sókratés poznal limity svobodného projevu na vlastní kůži. Učitel Platónův rozzlobil na počátku 4. století před naším letopočtem vládce Athén, protože si dovolil uctívat neschválené bohy. To neměl dělat.
Jeho obvinění mělo dvě části. V první části byl obviněn, že neprojevoval dostatek respektu k bohům Athén, a v té druhé, že negativně ovlivňoval mysl mládeže. Porota, která Sokrata soudila, se skládala ze stovek občanů vybraných náhodným způsobem.
Sokrates se snažil porotu přesvědčit, že by neměla trestat názory. Argumenty, které použil, jsou známé dodnes, protože jeho řeč zapsal ve svém díle Platón.
Již tehdy zaznělo, že lidé nenávidí toho, kdo upřímně říká, co si myslí:
A přesto vím, že tato upřímnost v řeči způsobuje, že mě nenávidí, a co jiného je jejich nenávist než důkaz, že mluvím pravdu?
Ani tento Sokratův apel na porotu nezapůsobil.
Shledala jej vinným a odmítla peněžitou pokutu jako trest. Když žalobce navrhl trest smrti, athénští občané jej velkou většinou schválili.
Studenti Sokrata žádali, aby uprchl z Athén, ale Sókratés odmítl. Zůstal věrný svému přesvědčení, že zákony se mají dodržovat. Ve věku sedmdesáti let byl nad ním vykonán rozsudek určený porotou. Sókratés zemřel po vypití lektvaru z jedovaté rostliny bolehlavu.
Stejně jako mnohokrát v historii byly vznešené koncepty isegoria a parrhesia zatíženy limity a nenávist k jinému názoru si vybrala svoji tragickou daň. V tomto případě život významného filosofa antického Řecka.
Praxe antického Řecka se v případě svobody projevu nelišila od pravidel Říma.
Ve stejné době, kdy Athény zažívaly své zlaté období, byly na Apeninském poloostrově položeny základy římského práva.
V centru Říma na Foru Romanu bylo v 5. století před naším letopočtem vztyčeno dvanáct bronzových desek, na nichž si občané mohli přečíst platné zákony. Říkalo se jim Zákony dvanácti desek.
Bohužel se nedochovaly, ale z jejich textu vycházeli římští vládci v dalších stoletích.
Co bylo napsáno na desce číslo 8?
„Pokud bude někdo přistižen při veřejném šíření pomluv, bude ubit k smrti.“
Ani v kolébce západní civilizace v antickém Řecku a Římě nebyli schopni unést jiný pohled na schválené bohy nebo veřejnou kritiku panovníků.
Může se pak někdo divit, že to po dlouhá staletí nedokázali panovníci ve středověké Evropě?
Ve 13. století vládl ve Velké Británii král Eduard I., kterému přezdívali Kladivo na Skoty. Pokud by někdo váhal proč, odpověď mu dá film Statečné srdce s Melem Gibsonem v hlavní roli.
Právě za vlády krále Eduarda byl schválen takzvaný Westminsterský zákoník. Měl 51 klauzulí a zabýval se všemi aspekty řízení státu. Limity pro kritiku vrchnosti určoval paragraf 34, který říkal: „Nikdo nesmí hlásat pomlouvačné zprávy, které by mohly vyvolat neshody.“
Tento právní pohled se stal v západní civilizaci na stovky let normou. Prvním signálem, že se věci mění, byl až soudní proces s tiskařem Zengerem v tehdejší britské kolonii v severní Americe. Konal se v roce 1735.
Poslouchali jste první díl série Raná historie svobody slova. Děkujeme.
V dalších čtyřech dílech uslyšíte:
O řezání uší za pomluvy vrchnosti nebo příběh soudního rozhodnutí, které ovlivnilo anglické právo na více než dvě stě let a podle kterého byla pravdivá pomluva nebezpečnější než lež. Proč? Protože vrchnost tušila, že pravdě lidé snáze uvěří. Uslyšíte o nejslavnějším textu na obranu svobody slova a Zengerově procesu, ve kterém obyčejní lidé řekli „tak dost”, kritizovat vládce možné je.
